Příprava na MČR na klasice, Bedřichov, srpen 2019

Příprava na MRČR – Bedřichov Tak jsem v rámci přípravy na MR že se podívám do Bedřichova, jaké nás na podzim čekají terény. A to jsem neměl dělat… Sice mne Ondra v autě informoval, že si bere busolu ( !). Toto mne mělo varovat, ale říkal jsem si, že letos jsme toho prošel dost na to aby mě nějaký český lesík zastavil. Tak Alena, Katka, Ondra a já jsme se octli mezi prvními (!) na hlavním parkovišti v Bedřichově. Za chvíli se na testování objevili Zuzka, Vašek a Magda. Počasí bylo celkem pěkné a hlášení o bouřkách jsme všichni brali jenom jako nějaké strašení. Závod začal mou malou chybkou. Mapa byla papírová, ale pod vlivem dosavadního vývoje počasí jsem si nevzal obal. Zprvu to byla malichernost, později to byl problém. Trať nebyla jednoduchá a mapa toho na rozdíl od terénu mnoho neobsahovala. V rámci generalizace byl zaznamenán každý 2536 kámen větší jak jeden metr a 1186 význačný strom. O cestičkách a průsecích nemluvím, ty byly občas zaznamenané… Až do sedmé kontroly ty bylo složité, ale šlo mi to. A z pýchy jsem se pochválil, to jsem neměl dělat. Podle mapy to bylo všechno zelené s několika průseky, pár kameny a dvěma význačnými stromy. Tak jsme do toho vběhl. Dá se říci, že z mého pohledu se jednalo o neprůběžný hustník plný skalek a jejich srázů , kde význačné stromy byly od sebe vzdálené cca 1,5m. A nastala houbařina ( i když upřímně do takového houští bych pro houby nelezl ani kdybych je tam viděl), ale kontroly jsem se tam vydal hledat. V okamžiku jsem nevěděl, kde jsem. V lese bylo úplně něco jiného než v mapě. Nejhorší to bylo v tom, že kontroly byly na okraji mapy, takže jak to vypadá s lesem za kontrolou nebylo vidět. A u mne vznikala panika, co budu dělat až tu kontrolu minu. Najednou se setmělo a začala bouřka. Mapa se mi postupně trhala a já byl uprostřed neznámého hlubokého lesa. Tak honem pryč… Abych neztratil poslední možnost záchrany, tak jsem schoval zbytky mapy pod dres. Najednou začaly padat kroupy, po nějaké době jich bylo tolik, že krajina vypadala jako pokrytá sněhem. Za občasného kouknutí se do zbytku mapy, jsme se probojoval do cíle. A boj to byl tvrdý. Upřímně řečeno, bloudit prakticky bez mapy za běsnění bouřky a trvalého krupobití ( Katka měla obavu o to zda to přežije auto ) nepatří mezi vrcholné zážitky běžce OB. ( V případě požadavku, jsem ochoten v nějakém občerstvovacím zařízení to dovyprávět podrobně, ale popis toho co se dělo dál, by dalo na Jiráskův román.) V cíli mi říkali: „ Tys toho v lese moc nevidě, co? „nechápal jsem co tím myslí až při doběhu mi Katka říkala: „ Podívej se do zrcátka auta jak vypadáš“. Tak jsme se podíval. Bylo na mne hned vidět, že jsem s matkou Přírodou bojoval tvrdě a rozhodně to nevypadalo na mé vítězství. Jizvu na nose mám ještě teď… Proto závody v Bedřichově rozhodně vřele doporučuji.

Vašek D. 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *