Jako každý rok jsme se už tradičně zúčastnili letních třídenních závodů HSH Vysočina Cup (jubilejního 25. ročníku), které se letos konaly kousek od Lipnice nad Sázavou. Někteří tedy tato místa a hlavně les už znali, protože před rokem se zde běželo MČR na krátké trati.
Již ve čtvrtek přijela část z nás na místo shromaždiště a zabrala zbytku oddílu snad nejlepší místo v klidném kempu, izolované od ostatních oddílů ale zase ne moc daleko od ToiToiek. Další den jsme přijeli my ostatní (Alena dokonce na kole), přičemž Marcela, pověřena trenérem, postavila doprostřed našeho stanového náměstí bílý oddílový prapor (který se konečně po delším hledání našel). Na programu byla krátká trať. Počasí vypadalo zezačátku slibně, ale bohužel většinu na trati překvapil déšť. Bylo poznat, že ten den stálo v kalendáři datum „pátek, třináctého“, protože Bobeš přes hluk v lese, způsobený letadlem, nepočkal na pípnutí kontroly a byl tedy disk a Magda ztratila naslouchátko. Ani ostatní na medaili v kamenných polích nedosáhli a prapor bohužel zůstal nevyužit. Po hlavním závodě proběhl ještě kros o beermanentku, kde nás statečně v silné konkurenci reprezentovala Zuzka. Mimo soutěž si ho zaběhl i Vašek s go pro kamerou. Večer už proběhlo pouze oddílové posezení s občerstvením u našich stanů za hudebního doprovodu, který byl i po klidném kempu slyšet ještě dlouho do noci.
Druhý den dopoledne nás čekala klasická trať, která se běžela na mapě Bretschneiderovo ucho, zas v jiné části lesa než včera, ale cíl byl vždy stejný – na shromaždišti. Na rozdíl od včerejšího dne bylo dnes při závodě horko a slunečno. To ale netrvalo dlouho. Poté, co jsme vystáli nekončící frontu na oběd (vzhledem k velkému počtu přihlášených – 1400 lidí – očekávanou) a chystali se jít ke stanům, hlásili pořadatelé, že za chvíli přijedou kropicí vozy. Nevěděli jsme, co od toho máme čekat, ale chvilku potom začalo pršet tak silně, že u stanů jsme vypadali, jako kdybychom skočili oblečeni do rybníka. Přesto jsme se odpoledne vydali vykoupat do lomu. Jirka V. sice některé odvážlivce ujišťoval, že voda není příliš studená, ale realita byla taková, že kdo do vody skočil, teplotním šokem na chvíli ochrnul. Po vykoupání a nezbytném společném fotu jsme se vydali ještě k dalším lomům se speciálními názvy podle útvarů, které zdobí jejich stěny (např. Bretschneiderovo ucho, Ústa pravdy, Zlatý oči). U posledního jsme se rozdělili na část, co šla do Lipnice a část, co se vrátila do kempu – tu vedl Honza, který měl jako jediný mapu v mobilu a dovedl do cíle i závodníky z jiných oddílů, kteří nevěděli kudy. Na shromaždišti se zrovna dobíhalo semifinále pivních štafet, takže jsme rovnou zůstali a dokoukali i finále. Navazovalo vyhlášení, které se opět nikoho z nás netýkalo, kromě nejmenších závodníků Matěje a Lukáše Kameníkových, kteří si mohli jít pro odměnu (bublifuk nebo sliz) za kategorii HDR.
V neděli byly závody zakončeny zkrácenou tratí s hendikepovým startem v místech, které jsme už částečně znali z předchozích etap. Naposledy jsme viděli nám již známé lomy, rozloučili jsme se a jeli domů.
PS: Kdo HSH zná, ví, že se každý den také losuje loterie hodinek. A kdo zná náš oddíl, ví, že sem jezdíme i kvůli hodinkám, obzvlášť někteří. Neradostná zpráva je, že letos nám loterie zas nevyšla, takže to musíme zkusit opět příští rok.
Šárka a Marcela