Již dlouho sleduji nejbližší známý ultraběh Pražskou stovku, ale nápad postavit se na její start jsem nechával hezky uzrát. Až letos jsem si troufl postavit se na startovní čáru v běžeckém vybavení a s co nejlehčím batůžkem, i když jen na vedlejší, kratší variantu závodu.
A tak v sobotu ráno v 6:05 vystoupím z metra na Smíchovském nádraží a jdu si zakoupit jízdenku do Jinců, kde už je fronta lidí též v běžecké či outdorové výbavě. Paní za okénkem už ví, kam si budu kupovat jízdenku, když na mě dojde řada. Ostatní cestující co čekají na spoje zaraženě zírají, co to jako má být J. Jsem celkem nalehko, tak je mi docela zima a začínám se bát, zda jsem to nepodcenil. Z rychlíku přestoupíme ve Zdibech do osobáčku se 4 vagonky a pěkně jej naplníme. V naší cílové destinaci vystoupí 99 % cestujících, osobně jsem zahlédl jen jednu babičku, která pokračovala dál J, strojvedoucí se směje a mává nám…
V Sokolovně je prezence a jedna z občerstvovaček a čipových kontrol hlavního závodu. Tělocvična se rychle plní a brzy odhaduji, že to nestihnou v čas odprezentovat. To se taky na konec stalo. Od půl deváté stojím mezi prvními ve startovním koridoru a povídám si s ostatními. Všímám si něčeho zvláštního, je tu klid a super lidi, nikdo není nervózní, že se něco opozdilo. Jakoby nikdo nepovažoval lidi kolem sebe za soupeře, spíše naopak. Všichni mají jediného soupeře, a tím je trať závodu – čeká nás 84 Km a přes 3000 metrů převýšení. Takového ducha jsem na maratónu a kratších závodech nikdy nezažil, tam bylo při startu cítit napětí a to se dnes nedostavilo.
Startujeme zvolna, ale chviličku si užívám první příčku. Pak přeběhneme říčku a hezky pozvolna stoupáme s pocitem co všechno ještě zažijeme a co hezkého nás čeká… cesta je dnešní cíl J Čekají nás tři občerstvovačky, které rozdělí trasu přibližně na čtyři půlmaratony. Do první ¼ předbíháme dost stovkařů, co běželi celou noc, každého se snažím při předběhnutí podpořit nějakou hláškou. Můj cíl je běžet všechny rovinky, seběhy a prudké kopce jít. Na první občerstvovačce při ražení se zeptám na pořadí a jsem dost překvapený, že jsem třetí. Věděl jsem, že jsem ve předu, ale až takhle? Vždyť jsem si to jen užíval a snažil se možná jen z kopce. Polévku si beru na cestu a rychle pokračuji, třetí místo se mi zdá jako naprostá senzace…. Za chvilku předběhnu Tomáše, který mě na Studeném Vrchu zastaví, páč jsem na kopci zaslíbeném, kde stojí rozhledna původně měřická věž a přebíhám kontrolu. O pár metrů dál mu radím zase já, když nevidíme značení a hodinky mi radí kam směřuje naše cesta. Při seběhu běží Tomáš (11. celkově v hlavní dokončí kategorii) jako by neběžel celou noc a tak přidávám a stanou se z nás na dalších 35 km parťáci J
Vtipkujeme, povídáme si, cesta je super posunujeme se vpřed i pořadím a hezky nám to jde a to už jsme v půlce trati. Čekám na něj, když se déle občerstvuje, neboť v týmu je síla. Některá místa poznávám z loňského žebříčku B z Řevnic. Na jednom kopci se k nám dotahuje dvojička borců, které jsem neregistroval za celou dobu a běží mojí kategorii a tak na 52 km běžíme už v pětičlenné skupině, ale mne se nelíbí, že nás je tolik, tak běžím tak dlouho dokud se neroztrháme. Pořád se nám daří držet strategii běžet všechno mimo prudkých kopců, Tomáše obdivuji, nejraději běhá dogtreky a určitě byl i na závodě pořádaným naším oddílem. Bohužel cítím tlak od dvojice běžců za námi a tak se od něj asi na 58. km odděluji a pokračuji co nejrychleji do Jíloviště. Tam je poslední občerstvovačka, kde na mě čekají hůlky, které mi tam Lucinka s její mamčou přivezli. Ano jsou tam i s krásným vzkazem. Je tu jen pár lidí a vedoucí běžec 84 km tratě, technická přestávka pro nandání čelovky, naštelování hůlky a lehké občerstvení se mi protahuje a tak musím exovat dvojitou kávu, abych se na trať vydal společně se dvěmi běžci, co mě tu dotáhli.
A tak do závěrečné čtvrté části pokračujeme ve třech. Sešup z Jíloviště na úroveň Vltavy je přes rokli s potokem, který musíme snad dvacetkrát přebrodit sem a tam a pak strmý výlez zpět směr Cukrák. Zde se projevují moje neunavené ruce a díky hůlkám se klukům vzdaluji, aniž bych se nějak extra snažil a tak za hranou kopce upaluji vpřed. Nohy bolí, nárty a vazy taky, ale dokáži se přesto přenést a tahle situace mi připomene příběh z Born to Run jak Tarahumarové nahánějí v závodě postavu s přezdívkou Jelena ( Sccota Jurka). Užívám si to a za mnou blikajícím čelovkám uteču a doženu jiného běžce. Není to vedoucí závodník, ale další stovkař, co se mě táže, ty běžíš dětskou? Cože Dětskou? Takhle bych to nenazval a utíkám mu… Doběhnu dalšího, také stovkař… dlouhý bolestivý seběh do Zbraslavi běžím jeho tempem a kousek před mostem přes Vltavu na poslední dva velké kopce zjišťuji, že máme společnost. Mají mě se slovy: „Ty jsi nám pěkně frknul, vůbec jsme tě nemohli dohnat“ a bez zamyšlení se prořeknu, že jsem 2. a oni 3. a 4. Hups právě jsem jim dal injekci do žíly. Jsou hodně udiveni a nechtějí mi to věřit. Jeden z nich vykazuje známky únavy a ve dvou běžíme přes most a škrábeme se na Závist, seběh mimo stezku přes obří vývrat je fakt hardcore, ale pořád pokračujeme. V dalším kopci, ale nestíhám borce a najednou tu je jeho parťák. Toho se udržím a bojuji. V hlavě vím, že mi nesmí za žádnou cenu utéct. Cítím, že jsem na tom špatně, ale visím. Po chvilce je odbočka z kopce, cože? Ale nééééé, sestup pro kontrolu a docela dlouhý, i když razím kontrolu dříve. V půlce kopce zpět už jen vidím, jak se mi soupeř vzdaluje a tak i senzační umístění.,Dělám každý krok ztěžka a úplně bez šťávy. Motá se mi hlava, sotva stojím, chci jít dál, ujdu ještě 50 m a pak se svalím do dubového listí, které hřeje. Jsem fyzicky a psychiky na dně. Volám Lucince na čerstvě zmeškaný hovor, povzbudivý a milý hlas mi radí, ať se zvednu a jdu pomalu do cíle, že mi utíká naproti. Dvakrát si kousnu tyčinky, obleču rezervní šustku a pajdám pomalinku v před rychlostí devadesátileté babičky. Po chvilce se to zlepšuje a zkouším klusat, ale to nemůžu. Cirka po hodině potkávám strážného anděla. Velké objetí, do sebe postupně dostanu 150ml piva na srovnání žaludku, kousek sýrového závinu, hroznový cukr a pokračujeme. Cupitáme, přes cyklostezku poté se nechám vyhecovat k indiánskému běhu a v Modřanské rokli, se kolem nás prožene běžec, co byl kdysi druhý. Poslední kopec jde z ostra, ale před vrcholkem zůstane viset podobně jako já o 7 km zpět. Lucince poradím, ať mu dá hroznový cukr, sám zatím fixou vyškrtávám poslední kontrolu a pak už poslední kousek po tvrdém povrchu, kterého bylo na trase minimálně. Běžíme a Lucinka mi říká, ať makám pokud mohu, ať na ní neberu ohledy, nechce se mi jí utíkat, ale za chvilku za námi se snaží borec co může a tak ještě přidávám. S pár lidmi u vchodu před ZŠ si plácnu a ke stolu na chodbě přibíhám s výskáním a se slovy běhej nebo zemři!
Doběhl jsem si v čase 11:54:25 pro 4. místo, což bylo nakonec překvapení, za hodinu chůze se kolem mě přehnalo hodně běžců včetně Tomáše, ale všichni byli z kategorie 151 km. Chvilku jsem byl smutný, ale nečekal jsem, že bych mohl běžet až na 75Km. Zůstal jsem tam viset a asi kvůli nedostatečnému doplňování energie -kdybych měl v kapse hroznový cukr, možná by mě celé balení do cíle vystačilo, ale třeba jindy. Musím přiznat, že kluci byli lepší a zasloužili si to. Nadšení přetrvávalo do čtvrtka:-D.
Trasa závodu: https://www.strava.com/activities/799271621
trasa 151 – 260 účastníků
trasa 84 – 113 účasníků
trasa 61 – 54 účastníků
trasa 41 – 48 účastníků
P.S. pokud si to někdo přečte až sem, dejte mi vzkaz prosím. Je to dlouhé, ale krátké to psát neumím, možná se to budu muset naučit. Díky, Vašek Klomínský