(Včerejší SMIK očima Jirky Vejražky)
Na státní svátek, 17. listopadu, jsme běhali SMIK, aneb orientační běh s migrujícími kontrolami. Kdo to nezná: každá kontrola má celkem tři umístění. V popiskách je uvedeno, že například kontrola č. 35 je do dvanácté minuty na místě A, od patnácté do třicáté minuty na místě B a od pětatřicáté minuty na místě C. Závodí se o to, kdo v časovém limitu (60 min) proběhne nejvíce kontrol, neboli nasbírá nejvíce bodů. Vzdálenější kontroly mají navíc více bodů.
Start je hromadný. Mapy visí zavěšeny na provázcích pomocí kancelářských sponek mezi stromy a bereme si je pět minut před startem.
Hromadné starty rád nemám. Když běžím v tom davu, připadám si jako pakůň, který bez vlastní inteligence podléhá davovému chování a vůbec nepřemýšlí, co dělá. Ale co se dá dělat. Beru mapu. Mapuji. Vybíhám v tlupě běžců a cítím se jako pakůň… unášen stádem … zdá se mi, že se pohybuji správným směrem, a stádně běžím a příliš nepřemýšlím.
Pak plíce dojdou a mozek začne pracovat. Jenže – ta cesta měla zahnout. A nezahnula. Zastavuji se, orientuji mapu – v pořádku – a trochu nechápavě jdu dál. Ten hustník je také divný … Tam, kam chci jít, to má být do kopce, a moje cesta jde dolů z kopce. Zahýbám tedy vpravo a jdu do kopce. A snažím se pochopit, co je špatně.
Ta rokle tam také být nemá – hmm – v mapě je asi tady, ale co tam dělám? Vždyť jsem šel jinam. Jedna z kontrol má být vlevo od rokle, zahnu tedy vlevo a jdu ji hledat.Ale co to? Sever jsem měl po pravé straně, a teď je zase po pravé straně, i když jsem zahnul ostře vlevo … no nic, znovu zorientuji mapu. Nechápu, kde jsem. Ale přece se nebudu vracet.
Nic, ale vůbec nic nesedí. Nechápu, stojím a jen se točím s mapou – a zírám, jak se střelka buzoly točí spolu se mnou. Co vás budu napínat – palcovou buzolu mám přiloženou na mapu, na mapě je kancelářská sponka, na které byla zavěšena, a je rovnou pod buzolou. A jelikož je kancelářská svorka buzole o hodně blíže, než jádro zemské, tak mi buzola ukazuje orientaci sponky kancelářské místo orientace pole magnetického matičky Země.
Takže poučení: Kancelářské sponky jsou úhlavním nepřítelem orientačních běžců! Pozor na ně!
A jak závod dopadl?
Já jsem nedopadl. Kromě zrádné sponky jsem ještě při pádu v suťovišti ztratil hodinky, což mě zamrzelo, jejich hledání mě zdrželo (nenašel jsem je) a pak mi i dost chyběly. Skončil jsem 146 z 209 účastníků.
Ale vytáhnul se Honza Kol. (37/209), Zuzka P. (46/142) a Šárka (62/142).
Dále za ženy a dívky běžela Marcela (97/142) a Andulka (118/142), za muže pak David (171/209), Franta (178/209) a Bob (190/209).