Rozbitý závod.
Neděle. Den při kterém by si každý představoval odpočinek po těžkém pracovním týdnu, ležení v posteli až do 10. hod. Já bych si to tak představoval také, jenže tomu byste nevěřili, že si náš oddíl řekne „pojedeme na závod“! . Když už jsem se náročně dostal z postele, čekal jsem alespoň dobré počasí. A jelikož nám začíná podzim tak nemůže ještě pár dní svítit sluníčko, musí teploty spadnout o 10 stupňů a začít kvalitně pršet. Když už jsme dojeli na nějaké shromaždiště ve vesnici o které nikdy nikdo neslyšel, byli jsme nuceni vystoupit z hezky vyhřátého auta do -100000°C. Byli jsme psychicky na dně. Jelikož si ORIS řekl, co takhle dát toho autistu (MĚ) jako posledního z celé kategorie? Super. Kuba už byl hezkou půl hodinku na trati a já sedím v autě, koukám ven a nemám odvahu vkročit do takové zimy. Když mě čas vyhnal z auta byl jsem nucen svědomím na start dojít. Na startu jsem se lekl, že jsem si v autě zapomněl čip, ale ne nejsem Michael (ano, opravdu si na startu všimnul, že nemá čip). Jedničku jsem našel jen tak náhodou, ale pak závod probíhal celkem v pohodě, ale ty 100 miliardovo-kilometrové přechody tam být vážně nemusely. Když už jsem běžel ze sběrky na cíl mi v cestě překážel zhruba dvaceti centimetrový harant, díky kterému nemám zvlášť dobrý sprint. V cíli mě vítal Jakub v ruce s polívkou. Když už jsme se chystali k odjezdu, sedící v autě jsme s hrůzou pozorovali, jak Trenér popijí pivo, ale po zjištění, že pivo je pivem nealkoholickým, se nám hladina adrenalinu opět snížila. A tak to skončilo. A závěr?
Naším závěrem je, že krňanští imperialisté celou noc hasičskými letadly kropili celý les, aby nám naprosto mírumilovným dětem zkazili požitek ze závodu, umokřili boty a jako bonus některým z nás možná nadělili teplotu.
Tobiáš Bozděch s asistentem Jakubem
Kluci, super článek!
No abych se přiznal moc vamoc nezávidím Jorik.