Týden po oddílovém soustředění v Nejdku se nás hrstka zúčastnila béček v Písku.
Shromaždiště se nacházelo v Klukách, cca 7 km od Písku, a kromě již tradičních stánků s prodejem orienťáckého vybavení, občerstvení, kafetérie, stánku Madety tam byl dokonce pro děti skákací nafukovací hrad, kde se vyřádila i Hanička. Doběh byl přímo u našeho oddílového místa, takže jsme napjatě sledovali závodníky v cíli.
První den se závodu zúčastnil i pan Duda, který se svezl s ostatními autem, a zpátky po doběhnutí absolvoval pěší cestu do Písku a odtud vlakem domů. Tratě vedly v okolí tamního kopce Mehelníku, druhý závodní den byly krátké tratě přímo na něm. Už při letmém pohledu na mapu byl znát, že jsme opět v terénu plném kamenů. Plánovali jsme výlet po Písku – nejen za pamětihodnostmi, ale třeba i na probíhající hudební festival, ale kvůli pozdním startovkám (poslední startoval klasicky Bobeš až ve tři hodiny odpoledne), jsme se sotva stihli ubytovat (někteří v penzionu Manhattan, jiní ve studentském internátu a někteří dokonce pod širákem u rozhledny).
Rozhodně jsme ale pospíchali do města na večeři. Bohužel bylo město plné návštěvníků festivalu a orienťáckých větších či menších skupinek, takže jsme nacházeli plné restaurace. Nakonec nám vyšel vstříc majitel indického restaurantu, který v krátké době zařídil stůl pro šest hladových. Vybírali jsme z indických specialit a většina netušila, jak jídlo bude v konečné úpravě vypadat. Česky a podle čísel se vybírá jednoduše. Když nám mladík nosil jídla a říkal indické názvy, měla většina z nás před sebou talíř úplně s něčím jiným, než si kdo objednal. A pak začala škatulka, kdy jsme ochutnali a přendavali talíře mezi sebou, až nakonec snad měl každý to, co objednal. (Někteří reptali, že jim kdosi snědl rýži, nebo že zmizely placky, než dojedli svou porci.) Ještě že Míša předem navrhla, abychom si jídla nechali kolovat, aby každý ochutnal různá jídla, což bylo zavrženo, a nakonec to stejně tak dopadlo.
Po najezení vydatnými velkými porcemi jsme se šli za občasného deště podívat na nejstarší kamenný most, již trochu rozpadlé sochy z „Cipískování“, ale déšť nás nakonec donutil vydat se do postele.
V neděli přišlo slíbené ochlazení a mrholení, které odpoledne na zpáteční cestě přešlo v trvalý déšť. Na kamenité krátké trati byl nejúspěšnější Luboš, který vyhrál tréninkovou trať, bohužel tuto kategorii nevyhlašovali.
Tahle béčka byla poslední v tomto roce, a zřejmě v tomto rozsahu i vůbec, od příštího roku by měla být rozdělena podle regionů.
A poučení z tohoto výletu? Až příště budete objednávat neznámá jídla, nezapomeňte jejich názvy, jinak dopadnete jako my!
Šárka